Antýgl - místo živé i opuštěné
Šumava - to nejsou jen rozlehlé, hluboké lesy, neméně rozlehlé horské louky, či siluety kopců lemujících česko-bavorskou hranici. To jsou i hluboká, zádumčivá údolí oživovaná "zpěvem" spěchajících říček a potoků.
Historie Antýglu začíná někdy na přelomu 15. a 16. století. První historicky doložená zmínka o tomto místě je datována rokem 1500, kdy Antýgl spadal pod králováckou rychtu ve Stodůlkách. Dlouhá léta (1523 - 1818) fungovala v prostorách dvorce sklárna, založená Janem Fuchsem z obce Svojše vysoko ve svahu nad údolím Vydry, jíž vděčí Antýgl za svůj název. Nebo tedy alespoň nejčastěji se název od bývalé sklárny odvozuje. Ta měla pouze jednu tavící pec, která byla na tehdejší německé Šumavě označována jako „ein Tigel", a podle ní byl zdejší dvorec pojmenován jako Antigelhof, což si pochopitelně Šumaváci později počeštili na Antýgl. Provozovna produkovala v tehdejší době velmi oblíbené duté sklo a „páteříky". Především tyto duté korálky na výrobu růženců, se staly velmi oblíbeným artiklem a prostřednictvím norimberských obchodníků, pronikly třeba až do dalekého Španělska. Objem některých zakázek dosahoval až jednoho miliónu kusů a formanské vozy odtud odvážely často i pět sudů tohoto zboží najednou, přičemž do jednoho sudu se jich vešlo až 200 000 kusů. S rostoucí průmyslovou výrobou skla a změnou technologií začala klesat poptávka po výrobcích šumavských skláren a tak v roce 1818 byla jediná tavicí pec definitivně uhašena a tím skončila tradice sklářské výroby pravém břehu řeky Vydry. Královácký dvorec se tu udržoval až do roku 1859, a v jeho prostorách později vznikl zájezdní hostinec. Jako kdyby se na Antýgl pomalu zapomínalo. Jen kolem protékající Vydra oživovala náhle ztichlé zákoutí šploucháním svých vod až do roku 1964, kdy zchátralé budovy koupil tehdejší Svazarm Sušice, na své náklady je zrenovoval a zřídil tu autokemp, jenž tu v prakticky nezměněné podobě fungujre dodnes.
Dvorec, který se nám tu dochoval v podobě skupiny zděných a roubených stavení, podružského domku, stodoly, zvoničky a kapličky, je věrohodnou ukázkou typicky šumavské (rozlehlé) stavby. Dochovalo se tu takřka vše, co je typické pro královácké dvorce. Ve dvoutraktových staveních, s polovalbovými šindelovými střechami a širokými nízkými štíty žili ještě v 18. stoleté „králováci". Bylo by asi dobré uvést, že se jednalo o osadníky, kteří už od 12. století hlídali hranice království českého, za což byli obdařeni řadou privilegií. Mezi ně patřila třeba přímá podřízenost králi, možnost lovu a kácení dřeva v okolních lesích, nebo právo na vaření piva.
Dnes jakoby Antýgl znovu ožíval. Na jaře, v létě i na podzim žije ruchem svého autokempu či nedalekou frekventovanou křižovatkou turistických cest. Na štítech zdejších stavení jsou pořád k vidění v bednění vyřezané obrazce a nechybí ani typický královácký znak - červený lev na zeleném poli a se zlatou korunkou. K návštěvě zve nedaleký Vchynicko-tetovský kanál, hradlový most na Vydře i naučná stezka podél jejího balvanitého koryta.
Projdou sluncem prozářené jarní a letní dny, podzimní deště a zádumčivé mlhy se pomalu změní ve sněhové vločky, které jako kdyby Antýgl přikryly přikrývkou ticha. Jako kdyby Šumava s příchodem zimy na tato místa zapomněla. Ale věřte, že krásně tu je i v zimních dnech, kdy po nočním vydatném sněžení vše halí mohutná vrstva prašanu. Jen co odezní hukot motoru autobusu, který nás sem přivezl a údolí ozáří první sluneční paprsky, tu jakoby dvorec znovu ožil. Znovu je tu krásně, snad jen to šumění vody v korytě Vydry je tlumeno vrstvou ledu a sněhu. Věřte, že jedna z posledních ukázek typických šumavských samotových staveb stojí za návštěvu i v zimě!
